Půjčky na směnku byli mezi dlužníky, ale zvláště věřiteli velmi oblíbené. Jednalo se o půjčku, která byla ve své podstatě dostupná téměř každému bez rozdílu. Zákon stanovil pár náležitostí, které musela směnka splňovat, a zbytek byl čistě v kompetencích uzavírajících stran. Není se proto čemu divit, že na směnečných půjčkách věřitelé a hlavně exekutoři pěkně vydělávali.
Co všechno mohlo být směnkou?
Pokud směnka obsahovala označení zúčastněných stran, podpis věřitele a dlužníka a několik dalších maličkostí, byla z hlediska našeho právního řádu zcela platná. Pro směnky byly vydány speciální formuláře, jejichž použití však nebylo povinné, ale naopak dobrovolné. Směnkou se tak mohlo stát takřka cokoli. Účet v hospodě, ubrousek, kousek toaletního papíru nebo obyčejný ušmudlaný ústřižek. Největším úskalím bylo, že řada nepoctivých věřitelů uplatňovala úhradu dluhu i po jeho splacení. A ve většině případů také před soudem uspěla a dostala nezodpovědného (a mnohdy velmi zoufalého dlužníka) do spárů exekutora. Tomu bylo potřeba učinit přítrž.
Novela spotřebitelského zákona
Právě z tohoto důvodu (a z důvodů dalších neméně závažných) vstoupila začátkem tohoto roku v platnost novela spotřebitelského zákona, která veškeré půjčky na směnku zakázala. Jejich nabízejí je proto aktuálně v rozporu s platnými zákony České republiky. Jednu nevýhodu však novela přeci jen měla – nevztahovala se na již podepsané a vzniklé směnky – neměla tudíž retrospektivní účinnost.
